AKTUÁLNÍ UDÁLOSTI A REAKCE NA PŮVODNÍ DOPIS, VZNIKLÉ NEZÁVISLE NA NAŠEM.

Vyjádření Zdeňka Daňka

AVU není zastaralá, je to škola s tradicí a to v čem se liší od jiných škol je její plus. V době globalizačních tlaků tradice znovu získává smysl.

Další reakce jsou na oněch stránkách http://www.pro-avu.cz/reakce/

Stanovisko kandidáta na rektora Jiřího Kotalíka  k Otevřenému dopisu ohledně AVU  z 17.11.2009 

            Se zněním  dopisu  jsem byl zástupci jeho iniciátorů  seznámen  dne  25.11.2009 .   Jeho předčasnou  medializaci, o které jsem nebyl informován  nepovažuji za šťastnou  stejně jako fakt, že byl pominut logicky hlavní adresát - samosprávný akademický orgán Akademický senát AVU. Rozumím však záměru iniciátorů  aktivizovat  co nejširší okruh zúčastněných a forma otevřeného dopisu ostatně zveřejnění předpokládá.  

            Ohledně  požadavků  adresovaných  na mne jako budoucího rektora konstatuji, že s vypsáním konkurzů  počítám, stejně jako se zlepšením  atmosféry na škole, což jsem ostatně jasně formuloval ve svém volebním programu i v rámci veřejné prezentace kandidátů. 

             Vnímám naléhavost požadavku nových rekonkurzů  vzhledem ke skutečnosti, že  tyto několik let neproběhly.Deklaruji  , že budu  v této věci postupovat podle  stávající  platné legislativy a vnitřních předpisů a že nepředpokládám , že  proběhnou naráz, ale postupně, podle  daných termínů,  aktuální potřeby školy  a mého uvážení a  rozhodnutí.

Navrhované „ sympozium"  vnímám  jako  potřebnou  diskusní platformu akademické obce i zástupců veřejnosti, ale za předpokladu, že  bude mít jasný formát a strukturu.   S iniciátory otevřeného dopisu komunikuji a shodli jsme se na tom, že po mém uvedení do úřadu svolám veřejné shromáždění akademické obce,  jehož organizaci i  obsahový rámec společně připravíme.  

Vítám  iniciovanou  diskuzi o současném stavu a budoucím směřování školy ,  protože ji považuji za důležitý impuls pro mé působení v úřadě rektora .Ve svobodném a demokratickém prostředí akademické půdy je taková diskuze  přirozená jako konkrétní  výraz spoluúčasti členů akademické obce na formování veřejnoprávní instituce. Tato diskuze však musí mít jasná  pravidla ,  musí být vedena se znalostí problematiky a být konstruktivní tzn. vycházet z reálných  možností a existujícího právního rámce.    

Každý má právo na zveřejnění svého názoru a proto děkuji   všem,   kteří se prostřednictvím www stránek či zveřejněním na vývěsní desce AVU  k otevřenému dopisu vyjádřili a vyzývám všechny členy akademické obce  aby, se do doby  svolání připravovaného  shromáždění zdrželi dalších reakcí  na reakce a  zbytečně vyhrocených  polemik a konfrontačních dialogů. I já, stejně jako Vy,  mám  mnohé, co bych chtěl k některým formulacím  dopisu říci , ale považuji za užitečnější to říci až v okamžiku,  kdy rektorem opravdu budu.

Zkusme společně úspěšně  „ proplout peřejí" hospodářské krize  a neuváženě připravovaných reforem v dělné a tolerantní atmosféře odvěkého společenství učitelů a žáků.

                                                                                Jiří Kotalík

Reakce prof. Miloše Šejna

Dobrý den, právě to, že těch několik pedagogů avu, kteří jsou signatáři a označují se za zaměstnance a ne za to, čím tam de facto jsou, o něčem svědčí. Je to projev jejich vlastní neukotvenosti a také vědomí, že tím, kdyby se označili za pedagogy zároveň by tím říkali, že oni to jsou, kteří konkurzy neprošli. Víte, vy, kteří jste nezažili tu dobu před dvaceti lety, si doopravdy neumíte představit, co to znamenalo předstoupit před studenty a osobnosti, kterých si lze vážit lidsky i umělecky a mluvit s nimi o našich společných cílech. V místě, kde paralelně stále ještě existovaly takové kreatury jako např. Kolumek, Karmazín či Hána.

Takové napětí dnes neexistuje a ani nemůže. vy dnes máte absolutní svobodu a to co činíte dokazuje, že si toho nejste vůbec vědomi.
Těžiště umělecké tvorby je dnes úplně někde jinde, než před 20 lety a nelze to dnes srovnávat. také smysl avu je dnes úplně někde jinde. Je ale i není to jen alternativa. To není jen i je třeba desetkrát podtrhnout! Vážnost či autenticita prahy se nezrodí jen bublinami ve sklenici vody místních rádoby kamarádských komunit.

Co vás dnes drží na škole, jež se vám nezdá? co vás drží na scéně, jež vás svazuje? Jděte studovat do londýna, do new yorku, do amsterdamu. Přestěhujte se, načerpejte zkušenosti jinde, přestaňte studovat a hlavně konečně něco opravdu dělejte, místo abyste den za dnem chytali zoufale chvilkové imprese inspirace, nedokončené pro další a další vize po poklepávání po ramenou. Pak se vraťte a pokud budete mít sílu se obětovat druhým, tak se přihlaste do konkurzu na avu v praze a učte tam. Hrát si na umělce či pedagogy je sice hezká pubertální zábava, ale vydrží tak akorát do prvních Vánoc.

Je mi mírně na nic, když si čtu text petice a jména pod ní. ihned musím svůj dojem konfrontovat s tím, co popisuji výše a výsledek musím chápat i jako svoje osobní selhání. Vidím, že jsem se vám věnoval až příliš a většinou zcela zbytečně. umění, jak obecně známo, učit nelze. Co lze učit, to je umění kalkulu a na tom já se podílet nebudu.

Pozdravuje M. Šejn
3. 12. 2009

Reakce prof. Berana

Vyzvání k tanci

Tak zvaný otevřený dopis adresovaný vedení AVU, akademické obci a veřejnosti, podepsaný  některými staršími absolventy školy, některými umělci, také teoretiky a řadou pracovníků, kteří s AVU  nemají vůbec nic společného, je uměle vyvolanou akcí, která má čerstvě zvoleného rektora (zvoleného velkou většinou akademického senátu), přimět, aby v režii těchto samoochránců české výtvarné kultury  zatančil jimi doporučovaný devótní taneček. Aby nezasvěcené veřejnosti objasnili deklarovaný úpadek školy opírají svá tvrzení o řadu velmi sporných a často účelově zkreslených úvah." Tak prý nadějný proces obrody školy zamrzl". Zde zřejmě platí jak pro koho. „Zapomíná se na to", zní další káravá sekvence „že škola je tu především pro studenty a ne pro pedagogy". Byli to však právě pedagogové této školy, kteří záhy po revoluční změně poskytli všechny své ateliéry studentům a nastartovali tak možnost vzniku řadě nových aktuálních oborů.  Ty potom v kombinaci s obory tradičními vytvořily specifickou podobu této školy. Je to dosud nejširší oborové rozvrstvení v celé její historii. Že tyto školy byly a jsou stále vedeny výraznými uměleckými osobnostmi, je právě tím pochopitelným břevnem v oku potencionálních reformátorů. Proto ta „krvežíznivá zloba" kamuflovaná dojemnou starostlivostí. Čistě účelově jim vadí nynější různorodost a kvalita jednotlivých ateliérů, jejichž skutečnou podobu pod nánosem záměrně exponovaných pomluv ani neznají a znát ani nechtějí. Nezapadá totiž do představ o zglajšaltovaném kolektivistickém pojetí. Konec konců zažili jsme již - byť pouze ve verbální podobě - návrhy na vznik jediného celoškolního ateliéru, kde by v rytmu dobových hrátek kmitali najatí", leč špatně placení školitelé a vyhlašovali krátkodobé cíle pro tento týden.

Bylo by nošením dříví do lesa opakovat, že je to právě rektor, který do značné míry odpovídá za podobu a charakter školy. Rektor není pouhým úředníkem a tím méně tahacím panákem pro manipulační hrátky nekompetentních jedinců či skupin. Rektor, který byl v současné době tak přesvědčivě zvolen a to nejen proto, že jako málokdo zná mechanismy fungování této umělecké školy, ani proto, že má silný hlas, ale především proto, že za léta svého působení je jako teoretik schopen rozeznat nejen kvality umělecké, ale posoudit také jejich vazbu na konkrétní a prokazatelnou činnost pedagogickou. Jedná se o velmi citlivou záležitost, protože tyto vazby někdy nebývají v rovnováze. Jestliže však rektor dnes může veřejně a prokazatelně potvrdit vysokou úroveň současného pedagogického sboru a jeho vzácnou vyrovnanost, pak to pro školu znamená dobré vysvědčení. Tento rektor ze svých letitých zkušeností také dobře ví, že hektické zásahy do tohoto organizmu, zvláště při zvýšené frekvenci mobility v podobě „hromadných konkurzních poprav", přinášejí více škod než užitku. Rektor si nemůže dovolit uvolnit cestu průměru. Toto nebezpeční, které číhá neustále je permanentně přiživováno nekompetentními radami diletantů všech odrůd a všech profesí, včetně profese novinářské. Nově zvoleného rektora nelze dodatečně učit vhodně přizpůsobeným krokovým variacím.

K marginálním starostem po hledání lepšího pojetí hodnocení fungování AVU lze říci, že každoročně se vypisují podrobné údaje o činnosti pedagogů a studentů. Tam je možné zjistit fakta o fungování nejen jednotlivých ateliérů, ale i celé školy. Avšak nejlepší hodnocení se neustále samovolně odehrává na stále častějších výstavách studentů i pedagogů na veřejné umělecké scéně a to doma i v zahraničí. Dnes existuje nesrovnatelně větší množství výstav a různých aktivit na nichž se mladí umělci hojně uplatňují. Škola takové aktivity podporuje.
Autoři dopisu však dávají k úvaze „zda by přece jenom nebyla prospěšnější forma pravidelného průzkumu v podobě dotazníků, které by byly předkládány členům akademické obce buď každoročně či každé dva roky". Není nic snažšího. Ať si tyto ryze administrativní tendence tito samozvaní průzkumníci nechají demokraticky odhlasovat třeba v referendu. Začlení tím alespoň prvky přímé demokracie do školního systému, jak po tom volají a navíc zabijí dvě mouchy jednou ranou.

Na AVU se od reformy v roce 1989 odehrály zásadní změny (zásadnější než na jiných vysokých školách), které přinesly nové, specifické formy způsobu výuky. Vznikl komplikovaný oborový organismus, který i v poslední době vykazuje nespornou kvalitu a vzácnou stabilitu. Důkazem je i ocenění získané školou během reakreditačního hodnotícího procesu v loňském roce. To ostře kontrastuje s názory, o permanentním úpadku školy.

Na závěr chci říci, že na umělecké škole, jakou je AVU musí srůstat umělecká a pedagogická činnost v jeden homogenní celek. Jestliže se taková činnost zřetelně daří nesmí být omezována žádnými hranicemi,  tudíž ani né bezdůvodnou hranicí věkovou. V pozici vedoucího pedagoga ve škole, jakou je AVU, by měl fungovat pouze renomovaný umělec, jehož díla přesvědčivě reagují na dobové klíčové problémy a jsou prokazatelně schopna úspěšně obstát i v průběhu delšího času. Jediným hodnotícím kritériem musí být prokazatelná umělecká a pedagogická kvalita, spojená s vysokým mravním kreditem.

                                                           prof.akad.mal. Zdeněk  B e r a n

                                                            8.12.2009

Reakce prof. Hendrycha          

       Za jednotu školy.

       Reaguji na agitační text současných a byvších studentů. Text je plný frází

a avanturistických představ. S velkým hřmotem se jeho iniciátoři probourávají do otevřených dveří.

       Například fluktuace mezi ateliéry je v praxi často využívána, galerie AVU je otevřena všem, jak vystavujícím, tak veřejnosti. Studijní řád má logiku i systém a prakticky funguje.

Návrhy na změny - odbourat tzv. rutinní nudu ateliérů a.t.d., častější, až  jen dvouletá

lhůta pro působení pedagoga, je těžko realizovatelný populizmus. Např. ateliéry restaurování,

nebo atel. figurálního sochařství, medaile, plakety a mince, vyžadují delší čas (5 roků) pro osvojení si s pomocí „rutiny ateliéru" vše co praxe vyžaduje, mimo jiné i pro plnění společenské objednávky(mince).  

        Přirozeně, konkurzy pro vedoucí pedagogy se vypisují po zvážení situace v tom kterém ateliéru. Rozhodující názor je jistě rektorův, on podepisuje hospodářské smlouvy a odpovídá za celkové složení profesorského sboru. Musí zohlednit kolik má k dispozici profesorů, docentů. Tito jsou totiž nutní jako garanti pro uznání akreditace (souvisící mimo jiné s finančním zajištěním školy)  studia. Nelze tudíž odvolat všechny vedoucí pedagogy najednou. Problém je, že nově přijatí pedagogové bez aprobace a hodnosti působí jako vedoucí ateliéru, bez snahy o habilitaci na docenta.

         Místa asistentů jsou obsazována po absolvování konkurzu, kdy jméno navrhuje vedoucí atelieru.

         Ve svých důsledcích tato „revoluční výzva" míří k roztržení školy na „mediální" část lépe finančně zajištěnou a část tradičních (haptických) postupů. Tyto tendence jsou podporovány i lidmi, kteří neznají poměry na naší škole a situace je zajímá zřejmě i z osobních zájmů.

                                                                prof. Jan Hendrych

                                                                doc. Milada Othová

                                                                as. Rastislav Jacko

 V Praze dne 6. 12. 2009

Dne 4. 12. 2009 jsem byla vyzvána prostřednictvím elektronické pošty zaslané z pracoviště AVU k tomu, abych jako absolvent této školy podpořila „Otevřený dopis vedení AVU, akademické obci a veřejnosti". Cílem dopisu je především snaha změnit složení pedagogického sboru Akademie výtvarných umění a prosadit větší pravomoci studentů při rozhodování o záležitostech této školy. Zmíněný dopis je formulován tak, aby nezasvěcené osoby přesvědčené o potřebě „demokracie" jako takové a o potřebě „kvalitního umění" s ním mohly bez výhrad souhlasit.  Argumentace jsou postaveny na populárních klišé a jejich cílem není udělat z AVU prostor, kde by mohly vedle sebe existovat a na sebe interaktivně reagovat různé výtvarné tendence a myšlenkové názory, ale jejich cílem naopak je diktovat zde jeden jediný směr, zglaichšaltovat AVU na úroveň „podobně orientovaných vysokých škol u nás i v zahraničí" a obrátit vztah mezi mistrem a žákem tak, aby studenti mohli rozhodovat, kdo je hoden toho je vůbec vyučovat.

Jako iniciátoři výzvy se podepsalo devět studentů a bývalých studentů AVU. Odvolávají se na výročí 17. listopadu, které všichni zažili v dětském věku, a je i otázkou, nakolik jim je konkrétně znám vývoj AVU po převratu. Většina z nich pochází z konceptuálně orientovaných ateliérů a tradiční pojetí umění je jim cizí. V této souvislosti je také pozoruhodné, že jejich výzvu podpořili za výtvarníky takzvaní „umělci", tedy žádní malíři, sochaři, grafici či architekti. 

Jedinečnost Akademie výtvarného umění se zakládá na osobnostech, které na ní vyučují. Zájemci o studium se hlásí ke konkrétnímu profesorovi, tedy k tomu, kdo je v jejich očích „mistrem". Zda se student „nechá vtěsnat do rutiny příslušného ateliéru", závisí pouze a jenom na něm.  K hromadnému přejímání myšlenek profesora ateliéru v největší míře dochází v případě konceptuálně zaměřených ateliérů (sic). Vyjadřují tedy iniciátoři svou výzvou vlastní nespokojenost s ateliérem, kde sami studují či studovali? Navíc nic nebrání přestupům, stážím a práci v jiných ateliérech, jinými slovy tedy konfrontaci se širokým spektrem medií a osobností. Iniciativa pak vychází ze strany studenta. Jako by však iniciátoři chtěli řídit zájem studentů shora a dokonce se snad i řídili mottem, že by všichni měli umět všechno, i když pořádně nebudou umět nic...

Iniciátoři jsou vedeni „cílem přiblížit AVU obecným požadavkům na kvalitu". Umění však není exaktní vědou, a tak se takováto kvalita bude asi jen těžko obecně definovat. Mezi řádky spíše nalézáme snahu přiblížit AVU módním trendům, udělat z ní školu, která bude produkovat úspěšné, univerzální „umělce". Umění by ale takovýmto trendům opravdu podléhat nemělo!

MgA. et Mgr. Anna Plačková